on 9.12.2011 by Dorry in Caesar, Nezařazené, Společenské, Comments (0)

Ne člověk, ale osud

Studium římských občanských válek mě přimělo k zamyšlení. Od bojů v Itálii, Řecku a Egyptě, bojoval Caesar v Africe, kde našel smrt zbytek Pompeiových přívrženců. Bylo zajímavé sledovat osudové zvraty různých lidí, jejich vzestupy a pády. Pompeius Veliký disponoval v Řecku ohromnou armádou, která byla přemožena poloviční armádou Iulia Caesara. Pompeius, ne již Veliký, ale psanec, se uchýlil do Egypta, kde chtěl shromáždit další armádu. Stihla ho však zákeřná smrt rukou bývalých římských vysloužilců, kteří ho zavraždili na rozkaz rádců krále Ptolemaia XIII. Pompeiovci měli převahu v počtu, ale Caesar ve statečnosti a věrnosti svých vojáků. Zvítězil, aby se sám stal obětí spiknutí několika senátorů. Nic není více vratké než lidský osud.

Věci, které známe a zdají se nám pevné a jisté, mohou přestat existovat během jediného dne. Žádný člověk nebo stát nestojí na pevných mramorových základech. Spíše je jako moře, které si v bezvětří užívá klidu, ale stačí i mírný vánek, aby se zdvihly vlny. Bůh nám na příbězích z minulosti radí, abychom se nestávali sebejistými a pyšnými, protože to nejsou lidé, kteří by ovládali tento svět, ale osud, který v rámci svého střídavého cyklu jednou povyšuje a podruhé ponižuje. Je to harmonie, která by nás měla donutit najít naše místo v čase. Pokud se to někomu podaří, pozná svůj smysl, svou úlohu v tomto životě. Pokud odmítne svou roli, hrozí mu, že si bude přát to, čeho nikdy nedosáhne.

About the author

Dorry

Tags: , ,

Žádné komentáře

Napsat komentář

XHTML: Allowed tags: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>